Den třetí - "waiting day"

Ranní vstávání, které ve skutečnosti je spíš probíráním se z komatu, protože moje tělo se pomalu přesunulo někam nad východní Slovensko. Rychlá snídaně, nástup do dodávky a hurá ranní špičkou přes město.

Provoz na ulicích je zde dost přehuštěný a já začínám rychle chápat, proč nám na interview v Amsterdamu říkali, že půjčit si zde auto lze jedině s řidičem. Evropan by po několik stech metrech zaparkoval u krajnice a s pláčem by utekl pryč. Pruhy jsou zde namalovány například 3 v každém směru. Ve skutečnosti dělící čára mezi jednotlivými pruhy znamená "Pruh pro odvážné", takže v každém směru jede 5 pruhů aut, které se mezi sebou proplétají jako šílení Pražáci na Jižní spojce. Fakt, že plynový pedál u vozidel v Kazachstánu má pouze 2 polohy, a to plný plyn nebo brzda, či to, že místo dodržování bezpečných vzdáleností funguje klakson, vám určitě dotvoří představu o místním pojmu dopravní špička.

Protože, jak místní říkají, příchází jaro, což dokladují tím, že venku je už jenom -10°C, sníh na sluníčku potál a vytvořil na chodnících i podél cest několikacentimetrové ledové krusty. Pojem plná zaměstanost, kterou můžeme vidět v ČSA není ani zdaleka podobna tomu, co je tady. Každé ráno vidíme všude kolem cest desítky dělníků, kteří led mechanicky odsekávají, čímž tvoří překážku v provozu a samozřejmě prodlužují naše utrpení na cestě do práce ke svému maximu.

Tyto očistné práce mají vlastně čtyři fáze a jsou rozděleny do 2 dnů. Ráno se odsekává led, který se shrnuje na jednotlivé hromádky. Ty se následňě nakládají na nákladní vozy a odvážejí se pryč. Tato činnost samozřejmě časově vychází přímo do dopravní špičky odpolední. V den následující se ta samá parta lidí chopí košťat a zametá prach a špínu, kterou ledový povrch skrýval a odpoledne smetené hromádky putují do útrob nákladních vozů. Další den ráno už zase odsekávají led o 500m dál. Co tito lidé dělají v létě, kdy je +35°C, to nevím.

Vzpomínám na svého učitele ze střední školy, který nám po své návštěvě Číny vysvětloval mechanizmus zvýšení zaměstnanosti zavedením tzv. automatické lopaty. V podstatě se jedná o normální lopatu, kterou drží jeden člověk. K její násadě je ve dvouch směrech přivázán provaz, za který další  dva dělníci tahají. Tenkrát jsem si myslel, že si z nás dělá srandu, ale najednou mi dochází, že možná nelhal.

No my nicméně dorážíme do našeho milovaného Air Astana Centre 1. Po vstupním procesu vypisování se do návštěvní knihy a nezbytném ukázání pasu a podpisu vybíháme do druhého patra, tedy vlastně prvního, protože tady se nulté patro, u nás zvané přízemí, prostě nevede. Jsme vyzváni, aby jsme si přečetli jednostránkové poučení o bezpečnosti práce. Air Astana je samozřejmě veliká společnost, a tak je toto poučení psané dvoujazyčně. K mojí smůle je první jazyk kazaština a druhý ruština. No nic, sice nevíme, jestli jsme právě nepřepsali majetek na prezidenta Kazachstánu, ale za odměnu nás pustí do hangáru. Následuje proces, který během dne zažijeme ještě mockrát. Přinesou šanon, tam vypíšeme naše iniciále, ukážeme svůj pas a podepisujeme se. Potom zazní věta, která bude mít již brzo velký úspěch.

Please, wait 5 minutes.

Jak už jsem říkal, venku je hodně pod nulou, a tak jsme příslušně oblečeni. Bohužel teploty uvnitř budovy nejsou vzdáleny letnímu srpnovému dni, a tak přichází rychlé odkládání svršků a žízeň. Nachazíme kuchyňku, kam nas posílají hledat automat na pitnou vodu. Kelímky nikde a jedna skřín zavřená na petlici a mohutný visací zámek.

Nevím, kde udělali soudruzi z NDR chybu.

Těm bystrým z vás už určitě došlo, že kelímky nemůžou být jinde, než v oné uzamčené skřínce. Vyhledali jsme tedy osobu zodpovědnou za kelímky a ta nám kelímky vydala. Nečekal bych, že společnost, která do svých lidí cpe nemalé peníze, které by se daly na mnohým místech evidentně ušetřit, bude schovávat plastové kelímky jako nedostatkové zboží.

Protože chodíme z místa na místo a stále něco podepisujeme a následně čekámě těch 5 (čti jako 20) minut, začínáme si už připadat jako hollywoodské hvězdy, od kterých chce někdo pořád autogram. Během dne jsme načekali postáváním u všech možných zdí, v koutech a na chodbách přes šest hodin. Protože nikde nejsou židle, máme už nohy jako konve.

Konečně nás odvádí do hangáru, což je naše tajuplné Air Astana Centre 3. Jedná se o hangár vcelku standartní velikosti, který pojme B767-300ER. Sice jen tak tak a ještě tam musí stát ve směru z rohu do rohu, ale vejde se. Když nás vezli přes odbavovací plochu letiště k hangáru, měli jsme možnost vidět nádherné, skoro až historické skvosty.

IL-18 s jakousi modifikací

YAK 42 místní společnosti, která je na blacklistu EU

A330 místního prezidenta, kterýnedávno změnil ústavu a stal se jím tak doživotně

Tenhle krásný skvost obdržel prezident Kazachstánu jako dárek od jiného diktátora, osvíceného vládce Francie, jako dárek za uzavření smluv o hospodářské spolupráci s Francií na 20 let dopředu.

Naše dnešní návštěva hangáru má za cíl nás naučit správně dělat předletovou prohlídku a tak zvaný Transit Check na odlehlých letištích, kde se nám nedostane mechanika. Musím říct, že jsem toho mnoho neočekával, ale stará ruská škola tady zavedla u machaniků vysoký standard a já jsem byl velice mile překvapen jejich znalostmi i angličtinou, která zde není příliš běžná ani u létajícího personálu. Dostal jsem několik odpovědí na otázky, které mi nikdo předtím nedokázal dát. Stejně tak jsme viděli na letadle místa, která jsem nikdy předtím neviděl. Je to škoda, možná by se tahle obhlídka letadla měla dělat při typovce.

Koukněte se na pár fotek našich letadel:

A320 P4-UAS, výrobní číslo 2987, tedy o skoro 2500 kusů vyrobený později, než jsem kdy létal

Jako výcvikový formulář jsme dostali pětistránkový dokument, kde bylo vypsáno přibližně 100 jednotlivých položek, které musí být probrány. Každý tento řádek po nás vyžadoval vypsat typ letadla, jeho registraci, datum, náš podpis a podpis mechanika, který nám poskytnul školení. Logicky vypíšete první řádek, potom všude dáte uvozovky a 100x se podepíšete. Bohužel ne v Kazachstánu. :-) Když jsme opustili hangár a vrátili se na výcvikové oddělení, pěkně jsme si uvozovky museli přepsat.

 V druhé půlce hangáru byl akorát náš Boeing B757, který to má opravdu jen tak tak...

...protože je to fakt dlooooouhá mašina.

No nic, dlouhý den končí a jedeme domů.