Myslím, že lze říci, že hned první dny v Kazachstánu nás nutí k přehodnocování životních hodnot.. :-) Až se vrátím domů, určitě si budu méně stěžovat. Možná že i Paroubek už mě nebude tolik s***, teda rozčilovat jsem chtěl říct. No, ještě si to rozmyslím.
Když jsme včera přiletěli, bylo nám řečeno, že ground school začíná v 10:00 druhý den ráno a protože cesta z hotelu do školícího střediska je dlouhá 25km a trvá okolo 30ti minut, tak náš odvoz dorazí před hotel v 9h ráno.
Naše tříčlenná skupina je vcelku pestrá. Chorvatský kapitán, kolega druhý pilot je z Malty a já. Když jsme kdysi pomáhali tátovi jako děti přestavovat dům, tak mamka všem říkala, že trávíme prázdniny na maltě. Není mi proto vůbec jasné, že si nerozumíme. :-)
Všichni tři jsme ze stejného časového pásma a když se v 8.50 ráno scházíme v hotelové hale, je vidět, že naše těla mají ještě pořád středoevropský čas. Jsme tu v plném počtu, i když duševně určitě nepřítomni. Ani nevím, jestli mě to má překvapovat, ale ve sjednaný čas náš crew bus nepřijel. Jediného kontaktu nemaje jsme se po půlhodině marného čekání vrhli do telefonního souboje s obyvateli země, kde je angličtina asi stejně pohádkový příběh jako Sněhurka a sedm trpaslíků.
Když se už poněkolikáté snažíme recepční vysvětlit, že potřebujeme, aby volala Air Astanu, protože náš odvoz měl přijet v 9.00 hodin a teď už je skoro deset, dostáváme opakovaně odpověď, že přístup na internet na 9 nebo 10 hodin nám dát nemůže, protože v ceníku je internetové připojení jenom na 24h. Vidíme, že nemá cenu se trápit navzájem, a tak hledáme jiné řešení.
Díky boží prozřetelnosti nebo spíš svému bordelářství mám v kapse ještě včerejší letenku a na její zadní straně je kontakt na call cetrum Air Astana. Prst zapíchnutý do telefonního čísla už zcela zoufalá recepční pochopila. Ze sluchátka slyšíme na zdejší poměry až nezvykle čistou angličtinu, a ona paní na druhé straně drátu nám ochotně pomáhá až do chvíle, než chce znát číslo naší ID karty. No, je fakt, že postup je postup, ale co je moc, to je moc. I když jí řeknu, že jsem akorát přijel, tak je samozřejmě divné, že nemám IDčko. Nezačínám na ni křičet jenom kvůli únavě a předávám štafetu dál. Škoda, že linka ČSA do Prahy odletěla už včera dopoledne. Kapitán se s milou recepční moc nepáře a po několika nadávkách je rychle spojen s člověkem, který je za náš transport zodpovědný.
Po dalších 45ti minutách transport přijel. Vůbec bych se nedivil, kdyby to bylo v Kazachstánu povinné, ale řidič vyskakuje a hned si zapaluje cigaretu. No dobře, pospíchal za námi ranní spičkou a potřebuje se uklidnit. Druhá cigareta ho nejspíš uklidňuje také. Při pokusu zapálit si třetí je potřeba uklidňovat kapitána.
Konečně vyrážíme s představou, že někde na druhém konci města nervózně přešlapuje nějaký náš nadřízený ,aby nás přivítal do společnosti a my pořád nikde. Přestože jsem včera na letišti viděl tuhle dodávku na přepravu zamětnanců s pořadovým číslem na dveřích hodně přes stovku, funguje to nejspíš jako doprava na znamení. Cestou nabíráme další 3 lidi, kteří si zase postupně vystupují na místech, které určitě nepřípomínají místa spojená s leteckou společností, ale spíš město po skončení války.
Jede s námi i náš kolega, francouzský co-pilot A320, který už je přestěhovaný z hotelu do bytu. Když proběhnou nezbytné náležitosti dvorní etikety, začíná nás zpovídat. Jakmile se dozvídá, že je to náš první den, přeje nám hodně štěstí a zatímco urychleně mizí, tak nás vítá v Kazachstánu, v zemi Borata. Neslyším to poprvé a začíná mi docházet, že ten film bude nejspíš klíčový. Musím si ho sehnat.
Dorážíme k budově s nápisem Air Astana Centre 1. Na recepci nás přebírá supervisor administrativy letového úseku, paní Leyla Abdrakhmanova. Jsem rád, že netrvá na oslovování celým jménem. Je překvapená, že už jsme tady a že nás čekala až za hodinu. No, co dodat. Rozdává nám množství papírů a snaží se nám poskytnout základní informace o tom, koho a kdy kontaktovat a kde co je.
Vzhledem k tomu, že manažer přes teplou vodu sedí ve vedlejší kanceláři, jeho kolega pečující o studenou vodu sídlí o patro výše a oba mají svého vlastního nadřízeného, kteří se zodpovídají zase jinému manažerovi, brzo se ve všem ztrácíme. Aby nás uklidnila, předává nám "Basic contacts folder" s kontakty a rozpisem zodpovědností jednotlivých oddělení a zaměstnanců. Svými rozměry není nepodobný TV programu na 14 dní.
Také se nám snaží vysvětlit umístění budov společnosti. Jsou čtyři. Místo, kde se nacházíme je Centre 1. Tady je administrativa společnosti, letový úsek včetně dispečinku a přípravna letů. S láskou vzpomínám na šatnu Seagle Airu, kterou mechanici používali jako sklad.
Ještě se dozvídáme, že v budově s názvem Centre 2 se nachází vozový park společnosti, Cabin Cleaners a tak dále. V budově číslo 4 se nachází výcvikové oddělení. Kde je budova číslo 3, a co skrývá zůstává tajemstvím. Jako většina věcí. :-)
Teď nám začne povinné kolečko, při kterém nám ukáže jednotlivé funkcionáře, a kde jsou jejich kanceláře umístěny. Když už se představuji asi 30. člověku, vzpomínám si na film Vesničko má středisková.
To podávání rukou je strašnej zlozvyk. Na západě od toho už dávno upustili.
Aby jsme se probrali z náhlého vpádu do reality všedního dne, jsme posláni na jídlo do letištní haly.
Pauza nám končí a my pochodujeme za doprovodem do budovy číslo 4. Znovu kolečko představování kohosi.
Ta naše vesnička...krásná...středisková.
Nejdříve vyplňujeme několik papírů se šéfovou výcvikového oddělení a potom nás nahání na školení o bezpečnosti letového provozu. Procházíme velikou místnost uspořádanou jako kancelářský open space. Když nám potom vysvětlují, že těch asi 20 lidí má na starosti danou tématiku, přijde nám to dost přehnané. Mít 20 lidí na vyhodnocování letových parametrů a podobné věci je skoro až dost. Prý se snaží dostat ze zákazu EU o zavádění nových linek nebo zvyšování jejich frekvence. No nemůžou za to, že ÚCL Kazachstánu je na blacklistu EU a i tady platí, že jedinou pomoc najdeš na konci vlastní ruky.
Vypadá to, že pro dnešek už je konec, a tak si objednáváme transport na hotel. Už mně ani nepřekvapuje, že rozvážíme asi 8 lidí a cesta trvá o 30 minut déle, než by měla.
Fotky jsou, ale nemůžu je stáhnout z foťáku. Až to vyřeším, budou fotky.. :-)
No comments:
Post a Comment