Den první
Vyhrála nabídka Air Astana. Uběhlo to nějak rychle, konkurz, vízum, simulátor, online ground school a už mířím na letiště Praha-Ruzyně na svůj let LH 1405Praha - Frankfurt s Lufthansou a potom KC922/622 Frankfurt - Astana - Almaty s Air Astana.
Protože jsem si zabalil na opravdu dlouho a měl jsem mít letenku s 50kg zavazadel, přitáhl jsem si svou skořepinu o drobné hmotnosti 33,6kg k zabalení plastikovou fólií. Obsluha velké síly a malé inteligence dokázala zahájit koloběh událostí, které mě dnešního dne čekali. Skořepina majestátné váhy puštěná z výšky cca 20 cm na vodící trn balícího stroje samozřejmě povolila. Trocha izolepy a reklamační formulář prý vše opraví.
Při odbavení mi bylo s profesionálním úsměvem oznámeno, že moje letenka není na 50kg a že tedy mám nadváhu doplatit. No co, vynechám několik večeří a obědů a nadváha může letět. Prostě zase někdo v agentuře koupil špatnou letenku. Kdybych věděl, že to dnes neříkám naposled, asi bych se otočil a šel bych domů.
Let proběhl hladce, i když přistání připomínalo můj náraz do země v Paříži. Holt ne vždy se zadaří, však to vím sám a s chápavým pohledem odcházím vyzvednout kufr. Radost, že můj kufr už koluje po pásu mi rychle zkazil fakt, že už se jedná jen o hromadu trsátek držících pohromadě jenom díky igelitovému obalu. No nic, kufr povolil na druhé straně, než byl proražen v Praze. Zapadlá vědomost ze školy o reklamaci poškozených kufrů mě táhne k reklamační přepážce Lufthansy. Úředník provádějící reklamaci mě bez námitek přiznal neopravitelné poškození kufru. Problém ovšem nastal v okamžiku, kdy mi za skořepinový kufr velikosti menší lednice nabídl 50 Euro. Nakonec jsem uhádal poukaz na 150 Euro, i když jsem byl nejspíš považován za člověka, který se snaží způsobit bankrot Lufthansy.
Odcházím smířen s blížící se investicí do obchodu, kam mne onen komisní úředník posílá. V ruce svírám proužek papíru s německy psanou reklamační zprávou , které ani za mák nerozumím. Netuše následků ji zbaběle odevzdávám zaměstnanci obchodu, což je dost honosný název pro sklad kufrů o velikosti 2x3m, ale hlavně když budu mít dost velký bágl. Můj optimismus se s pohledem na kufry velikosti standartního overnightu ztrácí a prodavač, který zesinal v okamžiku, kdy mu ukazuji torzo kufru, jehož velikost sháním, mi na klidu také nepřidal. Nakonec jeden takový našel a slavnostně mi ho předává. K mému překvapení za lidovou cenu, kterou pokryl poukaz od Lufthansy.
S pocitem, že část své výstroje zanechávám ve Frankfurtu, začínám přebalovat. Tenhle produkt globalizace vyrobený v Číně, s kolečky z Tajwanu, který mi prodal Arab na německém letišti je asi nafukovací, takže ukládám posledních pár triček a vyrážím trávit hodiny do otevření check-inu poflakováním se po letišti.
V hale mě zaujalo dětské hřiště, které u mě vyvolalo vzpomínku na touhu podívat se na zeměkouli zvenku.
Když nadešla hodina H, vyrazil jsem sebejistě kolem hodinové fronty čekajících spolucestujících k přepážce s nápisem Business Class only. Tam mě sice informují, že příslib 50kg zavazadla je v pořádku, ale že o upgradu do businessu není v systému žádná informace. Uklidněn slibem, že tenhle problém vyřeší paní na přepážce při nastupování do letadla , odcházím bez čekání se svou palubní vstupenkou. Paní nevyřešila. :-) Naopak mě obvinila z podvodu a velice slušně mě nazvala lhářem. Během dohadování s ní se vytvořila fronta lidí, kde jsem strávil hodinu čekáním s pocitem, že nejhorší je srážka s blbcem. Posádka letadla se se mnou bez IDčka Air Astana nehodlala bavit o ničem jiném, než zda si hodlám svůj výlet s koleny pod bradou zpestřit kuřetem nebo těstovinami.
Bylo to moje první setkání s interiérem B767 a širokotrupou mašinou vůbec. Je to zkrátka králíkárna a jde poznat, že tyhle krasavice už mají něco za sebou. Překvapila mě hlučnost v kabině, ale nutno přiznat, že sedadlo 31A je necelý metr za odtokovou hranou křídla, a to moc tichu neprospívá. Z Frankfurtu jsme se po obvyklém dávání přednosti letadlům Lufthansy dostali na vzlet. Je poznat, že už se jedná o jinou váhovou kategorii letadla, do vzduchu se dostává dost těžkopádně, ale pohyb je to majestátní. :-).Let trval 5hodin 50 minut a dojem mi kazili jenom hluční Rusové, kterých bylo v letadle plno. Holt jiný kraj, jiný mrav...Nevím, kdo z těch dvou vpředu přistával, ale skoro bych se přidal k tleskajícímu davu. Takové přistání se nepovede každý den, obzvlášť v takovém větru. A pak že posádky dálkovek neumí přistávat. Pánové, klobouk dolů.
Ani jsem se nenadál a proud cestujících mě vynáší z letadla a zastavuje se až u pasového odbavení. Nejsem si jistý, zda mám být zrovna tady, protože značení do prostoru pro transferové cestující je ne nepodobné značení na Heathrow a každý, kdo tam někdy bloudil jako já začátkem února, tak ví, o čem mluvím. Navíc všichni tu mluví nějak divně a to jejich písmo latinku taky moc nepřipomíná. Po kontrole víza je tu cesta tranzitního cestujícího dost nestandartní, protože vás vyženou do příletové haly a znovu přes check-in až po bezpečnostní rámy. Při mé otázce na upgrade do businessu přichází již známá odpověď. Nevadí, stejně už to byla otázka jen tak pro formu.
Venku už pomalu svítá, doma jsou sice teprve 2h po půlnoci, ale tady už je 7:00 ráno, 1. března 2011. Vycházející slunce odkrývá "vymetenou" oblohu a překvapivě pěkné letiště , které je v podstatě vyfrézované do vysoké vrstvy sněhu. Připadám si jako ve filmu s Jamesem Bondem natáčeném ještě v Sovětském Svazu. Všude uniformy ruského stylu s velkými "elpíčky", venku jezdí staré UAZ 452
a staré Zily. Je to velký kontrast s moderním letištěm.
Stejně tak je to s letadlovým parkem, stojí tu Tu154, Jak 40, An24, většina z nich vypadá na dost mizerný technický stav, ale evidentně létají. No holt nejsou vyrobené ve Francii :-). U terminálu stojí celý průřez flotilou Air Astana. B757, B767, A320 a Fokker 50. Na všech pracují mechanici, aby je probudili do nového letového dne. Zaujalo mě, že z každé strany F50 "naší společnosti"(zatím to zní dost divně) stojí jeden bufík a žene do motorů teplý vzduch. Je fakt, že venku je -15°C. Připomíná mi to zimní provoz v aeroklubu a vyvolává úsměv na tváři. Je to ale nezvyklý pohled na dopravní mašinu.Vracím se zpátky do B767-300 ER, registrace P4-KCB, jen o jednu řadu dál, než jsem seděl na cestě z Frankfurtu. Vedle nás akorát pushuje A320 P4-SAS, v tom ranním sluníčku vypadá krásně a já se těším, až se zase svezu.
Konečně už pojíždíme i my. Při startu je znát, že máme poloviční počet lidí a palivo jen na hodinový přeskok. pravou zatáčkou pokračujeme přímo na Almaty. Celá krajina je pokrytá sněhem a let v ranním oleji je náplastí na duši. Všude řádí CAVOK. Za celou cestu bylo vidět jenom jedno průmyslové město a jedno ze sněhu vyhrabané letiště. Ta hustota osídlení je opravdu nic moc. Ještě jsem se nenabažil výhledem na zamrzlou krajinou zalitou ranním sluncem a zahajujeme klesání. Už je tu zase krasavice s košíkem bonbónů. U žádné jiné společnosti jsem to nikdy nezažil, ale tady se vždy před vzletem a před klesáním nabízí bonbóny v obalech se zobrazením historických letadel. Připomíná mi to staré doby, kdy cestování letadlem byla společenská událost a posádky letadel nebyly námezdní pracovní silou. Škoda, že to známe jenom z vyprávění . Nemuseli bychom se rozprchnout po světě, ale já bych neměl o čem psát a vy o čem číst.Je 1. března 2011 23:46 kazašského času, doma je akorát čas na večeři. Za 9 dní to bude už 11 let, co jsem na kladenském letišti dostal poprvé Blaníka oficielně do vzduchu. Tenkrát byla obloha taky takhle krásně modrá, ale určitě mně nenapadlo, že za 11 let budu sedět v cockpitu dopravního letadla v Kazachstánu :-)
Zítra začíná ground school, tak snad i přibude více fotek.
Opatrujte se doma.
No comments:
Post a Comment